13 února, 2021

ZNOVU DO REALITY

Od trenerdeti

SERIÁL ROZHOVORŮ PRO RODIČE A TRENÉRY DĚTÍ

Své názory, rady a zkušenosti vám předají například…..

Pavel Moric – karatista, osobnostní kouč a průvodce životem

Kateřina Emmons – olympijská vítězka a maminka, která to vidí zcela jasně

Antonín Plachý – hlavní metodik mládeže FAČR

Václav Petráš – sportovní psycholog

Jiří Halda – speciální pedagog, lektor a terapeut

a další….

Již delší dobu mi leží v hlavě spousta otázek, na které stále nemohu najít uspokojivé odpovědi. A jelikož víc hlav, víc ví, rozhodl jsem se oslovit ty, kteří by mohli pomoci. Ať už s ohledem na svou odbornost, zkušenosti, entuziasmus, nebo prostě proto, že vědí….

Jak tedy můžeme pomoci rodičům nasměrovat jejich děti zase zpátky na cestu ke sportu?

Základním problémem je současná situace, která dětem představila spoustu jiných alternativ zábavy. Nebo možná nepředstavila, protože je dávno znaly, ale zpřístupnila a dá se říci „znormálnila“.

Zvýraznila alternativy, které nevyžadují přímé propojení se sportem. Nemusí se u nich přímo zapotit, ani namáhat. Nemusí se dokonce ani přesouvat z tepla svého pokoje. Daleko více jsou totiž v popředí počítače, mobily, péeska a další elektronické hračky. Jejich používání dětem otvírá zcela nové obzory. Dostávají se do nových virtuálních světů, ze kterých se jim mnohdy velmi těžko vrací zpátky do reality. A není se čemu divit. Mnohdy je tam krásně. Mnohdy daleko lépe než v reálném světě….

A tak jsme si s mými hosty dali úkol. Zamyslet se trochu nad tím, co můžeme, jako rodiče a trenéři udělat, abychom pomohli dětem vrátit reálný pohled na svět se všemi jeho krásami i neduhy.

POVÍDAL JSEM SI S S TEENEGEREM

  • Čau Vojto, tak jak zvládáš tu distanční výuku?
  • Dobrý. Nemám problém. Když funguje wifina, tak je to cajk.
  • A když to srovnáš s normální výukou ve škole?
  • Asi v pohodě. Možná lepší doma. Je to víc na pohodu. Nemusím být pořád na stejným místě, občas si pohovím.
  • Takže reálně žádný moc velký pravidla?
  • Moc ne. Je to uvolněnější.
  • Hele a chce se ti vůbec zpátky do školy?
  • Asi ani ne. Takhle je to vlastně dobrý.

Je tohle v pořádku? Nemyslím si to! Z věcí, které se před časem zdály naprosto nemyslytelné se stává standard. A proč? Kde se vlastně vzala ta potřeba zavřít školy na témeř celý školní rok a nechat zodpovědnost na dětech? Proč jsou děti vždy první na řadě? To je naše budoucnost?

POVÍDAL JSEM SI S MÁMOU MALÉHO SPORTOVCE

  • Už to trvá pěkně dlouho, co Jani?
  • Já už vlastně ani nevím, kdy to celé začalo
  • Chodí mladej vlastně na nějaké tréninky?
  • No chodil. Měli on-line na zoomu. To bylo super! Trenéři jim připravovali fakt výborný tréninky a Pepa se vždycky hrozně těšil. Opakoval cviky a plnil ty jejich úkoly.
  • A teď , po tom skoro roce?
  • Hele, já vlastně celkem ztratila přehled. To víš, musím chodit do práce a nemám čas ho pořád kontrolovat. Když se ho zeptám, tak někdy tvrdí, že nefungovalo připojení, někdy ho bolelo břicho a tak.
  • Takže máš celkově pocit, že už ho to moc nebere co?
  • Hm. A víš co je nejhorší Michale? Že už se mě přestal ptát, kdy zas budou tréninky. vlastně ho to vůbec nezajímá. Raději si prý s klukama zapaří FIFU nebo céesko, nebo jak to říká. A dostat ho ven, to je někdy fakt nad moje síly.

TOHLE SE VÁM ZDÁ V POŘÁDKU? MĚ ZASE NE! TOHLE JE TEN PRŮŠVIH, KTERÝ JE POMALÝ A PLÍŽIVÝ. RODIČE SI HO UVĚDOMUJÍ, ALE NE VŠICHNI MAJÍ TOLIK SIL A MOŽNOSTÍ S TÍM NĚCO UDĚLAT.

MLUVIL JSEM S TRENÉREM DĚTSKÉHO TÝMU

  • Franto, rád tě vidím! Tak jak to jde? Trénujete alespoň nějak?
  • Trénoval bych, ale nemám s kým. To víš, halovej sport. Venku je sice dobře, ale nejde to pořád no. A navíc se musím sakra ohánět, abych se sám nějak uživil.
  • Jak to myslíš?
  • No za tu práci s dětma toho moc nemáme, to víš sám ne? Děláme to pro radost a z lásky ke sportu. Jenže v práci jedem na půl úvazku. Dostávám půl platu a musím si hledat další brigády. Je to fakt na palici. Naštěstí mi kámoš dohodil práci na stavbě.
  • A ty tréninky s dětma tě z toho vždycky alespoň trochu vytrhly ne?
  • No jo, jenže ty online treninky jsou fakt na prd. Po tom půl roce už není co vymýšlet a nemám na to sílu. Ani já, a mám pocit, že ani děti. Vzal bych je ven, jenže jednou jsme to zkusil a po deseti minutách přijeli měšťáci. Někdo nás naprášil, že máme velkou skupinu a nemáme rozestupy. A bylo po tréninku. Jako fakt nevím, kolik se mi jich vrátí . Těším se na ně, ale vůbec nemám dobrej pocit z toho co přijde, až tahle blbá doba skončí.

TOHLE SE VÁM ZDÁ V POŘÁDKU? ZASE NE!

Tak a teď jsme u toho. Tady je každá rada drahá kamarádi! Ale přece nechceme přijít o celou tuhle úžasnou generaci dětí? Já vím, můžeme to nechat na nich. To, konec konců, provází celou mojí trenérskou kariéru. A samostatné uvažování, rozhodování a důvěra je jedním ze základních stavebních kamenů výchovy. Jenže tahle situace je opravdu jiná. A mám pocit, že je potřeba zatáhnout za záchrannou brzdu toho pekelného vlaku.

Slovy klasika…. Už je čas pane profesore 🙂